Ve středu jsem musela jet na kontrolu do Brna. Jela jsem se Sofi a vlakem. Bylo dusno, cestování nás obě zmáhalo, tak jsme byly rády, že jsme všechno vyřídilly a cestovaly zpět domů. Paní doktorka k mému stavu prohlásila, že nález stejný, jako před týdnem, že si myslí, že do termínu vydržím (kdyby věděla :))))).
Vašel nebyl doma, byl na služební cestě za Třincem. Odpoledne jsme byla ráda, že jsem si dala nohy nahoru a dělala NIC. I do postele jsem se dostala vcelku pozdě. Nicméně jsem nespala dlouho. Okolo jedné mě cosi probudilo, vůbec mě nenapadlo nic souvisejícího s porodem. Za hodinu jsem si řekla, že to budou asi poslíčci, přes to jsem se ve tři ráno naložila do vany, zda mě to ještě přejde. Zdálo se mi to sice pravidelné, leč málo intenzivní.
Chvíli jsem se nemohla dovolat Vaškovi, který měl mobil bez signálu, už jsem hledala číslo na recepci hotelu, když se konečně ozval vyzváněcí tón. Vaškovi jsem říkala, že si nejsem vůbec jistá, zda rodím, ale raději, aby vyjel, že za ty dvě hodiny, co bude na cestě, se to může pohnout.
Vašek dorazil zuřivým tempem o půl šesté. Tak jsme vzbudila dědu, zda by pohlídal Sofi a vyrazili jsme po šesté do Brna. Po cestě jsem si říkala, že se intervaly zkracují, tak co tři minuty, ale o porodu jsem stále nebyla přesvědčená :)
V Brně v Bohunicích jsme byli po sedmé a pak chvíli trvalo, než jsem se dostala přes příjem a monitor. Na příjmu jsem zjistila, že tedy vážně rodím a otevřená jsem na 2 cm. O půl osmé jsme se dostali na porodní box. Měla jsem štěstí na výbornou porodní asistentku paní Jarmilu, která nás porodem naší Karolínky provázela.
Pak už to šlo najednou ráz na ráz. Pochopila jsem, že vážně rodím. Vše nabralo na nečekané intenzitě a Karolínka se v 9:17 narodila.
Jsem strašně ráda, že jsem dala na svou intuici a Vaškovi volala včas a my mohli společně sdílet zázrak narození našeho druhorozeného děvčátka.
