Včera dopoledne jsme jeli pro věci do koupelny. Cestou Sofi začala povídat o tom, jak našim kamarádům umřel pes Falco. Poslední dny o smrti přemýšlí často. Když Falco umřel, odpovídali jsme jí na její otázky, jak jsme jen uměli.
Včerejší dialog:
S: Barunce umřel Falco, nám umřel Rocky.
Falco byl nemocný, tak umřel.
Maminko, všichni umřeme?
Já: Sofinko, jednou všichni umřeme..
S: Já, nechci umřít napořád...
Musím řict, že jsem na toto nebyla vůbec připravená a nedokázala jsem to v tu chvíli nějak zaobalit či přejít na jiné téma.. Přímost Sofinčiných dotazů mě prostě dostala.
2 komentáře:
Někdy ta upřímnost je na dětech kouzelná, někdy vražedná. Přesně vím, jak ti bylo. Lucka mě po smrti mých rodičů svou upřímností dostávala často do úzkých. Ale aspoň, když se s tím setkají takhle malé, mají to nějak srovnané a vědí, že to k životu taky patří...
my máme taky smrtné období..dnska říkala, že je po dědečkovi chudinka, jako že nemá dědečka...že jí umře a je v nebíčku..každého broučka acokoli mrtvého neustále posílá za dědečkem...
mně dnesk říkala..tebe požád bolí zoubek? až umžeš, tak budeš mít pokoj! a vypadá to že má nebezpečnou pravdu..vypadá to, že fakt až umřu...:-(
Okomentovat